DaMil na cestách a necestách

Borový potok pramení v mělkém kuloáru na severní straně sedla mezi Mravenečníkem a Dlouhými stráněmi v nadmořské výšce asi 1295m, na rozhraní horní hranice lesa a alpínských luk holoroviny. Až po lesní silnici ve výšce 1140m je pramenné údolí rozevřené a s mírným sklonem. Teprve pod touto linií se začíná potok více zahlubovat mezi svahem Dlouhých strání na východě a hřebenem Medvědí hory na západě, také jeho sklon se postupně zvyšuje. V 1090m přibírá přítok zprava a pod hranicí 1050 – 1000m se údolí (možná úroveň primárního odvodňování) z původního profilu „U“ mění na hluboce zaříznutý a stále se zužující profil písmene „V“. Rokle se postupně otáčí do pravého úhlu k východu a posléze v oblasti Borového vodopádu až k JV. Vpravo ji lemují příkré, zalesněné svahy Dlouhých strání, ve spodní části často zvodnělé, vlevo pak ještě strmější, místy až skalnaté suťové svahy Medvědí hory a jejího východního ostrohu plného periglaciálních skalních srubů, věží a skalních hradeb. V této části toku se také nacházejí prudké peřeje s častými kaskádami a vodopády. Úsek končí velkým, tzv. Borovým vodopádem ve spodní části rokle, kde tok svírají z obou stran kolmé skály a voda se prodírá úžinou mezi nimi, načež spadá téměř 15m vysokou dvoudílnou vodopádovou soustavou, založenou pravděpodobně na zlomu SV-JZ směru (čelo vodopádových stupňů). Pod Borovým vodopádem tok navyšuje svou kapacitu přítokem zprava (nedaleko nad soutokem je na tomto přítoku taktéž vodopád), obrací směr k SV (zřejmě na zlomu, který podmínil i existenci Borového vdp.) a v nadmořské výšce 668m vtéká zleva do Divoké Desné.

Prakticky celý tok Borového potoka provází soustava peřejí, mezi výškami 1000 a 800m často prostřídaných vodopády a kaskádami. Spodní z vodopádů, Borový, je přístupný odbočkou modře značené turistické stezky z údolí Divoké Desné, ostatní, výše položené lokality jsou přístupné pouze s obtížemi. Jde o úzkou a velmi hlubokou rokli se sutěmi a podmáčenými svahy, místy skalnatou a zarostlou pralesem značného stáří. Časté jsou zde vývraty a malé sesuvy svahů. V bylinném patře se daří mocným vrstvám mechů a rašeliníků, prostřídávaných ostřicemi. Geologie je založena na tzv. desenských rulách až migmatitech, v okolních sutích a balvanech dna údolí se mimo ně lze setkat s hrubozrnnými světlými pegmatity a křemenem, poměrně častý je též amfibolit.

Délka toku je přibližně 3,4 – 3,5km, vodnatost v lokalitě Borového vodopádu je udávána různě, průměrně okolo 50 l/s. V průběhu ročních období zřejmě kolísá mezi 40 až 60 l/s, za povodňových stavů tudy však může údajně protékat až několik kubických metrů za sekundu

Názvy Borový potok a Borová dolina jsou, jak už to tak v Sudetech často bývá, výsledky zkomolení. Až do roku 1945 nesla dolina německé jméno Heidelgraben, možná podle názvu blízkého Kamence (1250m), který býval na starých mapách psán jako Heidstein (Z.Gába nazývá dnešní Mravenečník přízviskem Haide, ale to je zřejmý omyl). Ještě spíše se možná jednalo o dva různé názvy: Heidstein (Kamenec) by se dal přeložit jako Pohanský kámen (heide ovšem také může znamenat „pláň“) a údolí Heidelgraben pak jako „Borůvkový důl“ (borůvka – heidelbeere). Zřejmě pak i Heidelgrabenwasserfall by dnes neměl být Borovým, ale Borůvkovým vodopádem. Borovice v údolí Borového potoka nikdy nikdo neviděl a už vůbec ne výš jak 800m nad mořem. Borůvky by už člověk ve vyšších polohách doliny našel spíš. Omyl je politováníhodný mimo jiné i proto, že v Jeseníkách existuje ještě další Borový potok: pravostranný přítok Bělé z masivu Medvědské hornatiny.

Podobné nesrovnalosti jsou v názvu tzv. Tureckých strání, které některé mapy (včetně internetových) zcela chybně umisťují do svahu pod Tupým vrchem (býv. Stumpfer Kamm, 1118m). Ve skutečnosti jsou Turecké svahy (kdysi Türkenhauser) až pod severním temenem Jezerné, zhruba naproti vyústění údolí Česnekového potoka.

​Cestou po modré odbočce si všimneme jednak bohatých porostů oměje šalamounku podél vyústění Borové doliny do údolí Divoké Desné, jednak tzv Schnellerova kříže (viz fotka v albu) nad pravým břehem potoka jen pár set metrů od rozcestníku s odbočkou. Stojí tu na paměť tragické smrti lesníka Schnellera v roce 1934. Posledních pár desítek metrů k Borovému vodopádu se pak budeme prodírat mladým lesem po rozblácených pěšinkách, které tu vyšlapali neukáznění návštěvníci a částečně taky voda při povodních. Dál za konec značené cesty nad velký vodopád pak doporučuji pokračovat jen otrlým jedincům. Pěšina existuje jen na pár desítek metrů výš, pak mizí docela. Cesta není značená. Pokud přece jen neodoláte a budete se v potu tváře prodírat dál, buďte velmi ohleduplní k přírodě. Není vůbec potřeba udělat z Borové doliny magistrálu.